Poslední zápas dorostu kategorie U19 jsme odehráli v Senomatech. Od rána bylo všechno špatně. Na zápas odcestovalo pouze 11 kluků, kteří se sice jeli porvat o výsledek, ale současně věděli, že je trápí zranění. Věděli jsme, že si jedeme spíše pro zázrak, nebo alespoň pro přijatelný výsledek proti plné sestavě osmnácti domácích hráčů.
V zápase jsme šli do vedení po trefě Ondry Štěpánka z přímého kopu. V první půli jsme mohli přidat i další góly, na hřišti jsme byli nebezpečnějším týmem. Soupeř sice nehrál nijak zákeřně, ale přesto mu prošlo pár ostřejších zákroků. Po jednom z nich musel ze hry nuceně odstoupit Honza Šťastný. Naše už před zápasem narychlo slepená sestava se tak ve druhé půli na více než 30 minut zúžila na pouhých deset hráčů. Další dva kluci navíc dohrávali s velkým sebezapřením kvůli obnoveným zraněním z předchozích zápasů.
Soupeř nás zatlačil a dostal se do vedení 2:1. V době, kdy jsme mohli z protiútoku i v tomto oslabení vyrovnat, byla proti nám odpískána penalta za ruku – taková, jakou by v náš prospěch snad nikdy nepískli (hned před zápasem jsme přitom koukali, že dorazili rovnou tři rozhodčí, což nebývá zvykem, tak za sebou určitě měli školení, jak se ruce pískají)… Konec, 3:1 pro domácí a mohli jsme jet domů.
Naši kluci sklidili velký potlesk a já jako trenér jsem hrdý na to, jaké chlapy v týmu máme. Mohou být na sebe právem pyšní. Kdybychom měli na zápase k dispozici alespoň o jednoho nebo dva hráče víc, určitě bychom si odvezli tři body (na podzim jsme nad tímto soupeřem vyhráli 5:0). V „devíti a půl“ lidech jsme ale celý zápas zkrátka vydržet nemohli.
Poděkování patří i rodičům, kteří na zápas dorazili a mohli být na své kluky náležitě hrdí! Díky, hoši!
